Díky Nala nadačnímu fondu šíříme buddhistickou tradici a podporujeme tradiční východní moudrost a kulturu ve střední Evropě.
Nadační fond Nala vznikl v roce 2012 po první cestě Vlasty a Petra na Východ. Tehdy se v Nepálu seznámili s učitelem Sherabem Gyaltsenem Rinpoche. Jeho laskavý a obětavý přístup k chudým dětem a nesobecká práce pro druhé je natolik inspirovala, že se rozhodli pomáhat v jeho dobročinné aktivitě a navázat na jeho práci zde v Čechách.
Nadace Nala dostala svůj název podle města, v jehož blízkosti vznikla s pomocí manželů Hodanových nová klášterní škola pro chlapce. Slovo Nala pochází z místního nepálského nářečí a znamená buddha Milující oči.
Nadační fond Nala začal podporovat klášterní školu pro děti a postupně rozšířil své aktivity. Nyní přispívá ke dvěma klášterním školám, zachovává odkaz tradiční buddhistické malby, podporuje buddhistické učitele a angažuje se v překladech vzácných a zajímavých duchovních textů, čímž se snaží rozšiřovat povědomí o buddhistické filozofii a psychologii.
„V Nala nadačním fondu se tradičně zaměřujeme na poskytování kvalitního vzdělání dětem z chudých rodin. Kláštery, které podporujeme, se pro tyto děti stávají nejen domovem, ale i velkou rodinou. Tuto činnost nadále rozvíjíme s přesvědčením, že kombinace vzdělání a laskavého prostředí nejúčinněji připravuje mladé muže a ženy na život a zvyšuje jejich šance na šťastnou budoucnost. Hlavním cílem našeho fondu je však také podpora psychické vyrovnanosti a štěstí lidí na Západě, kde je dnes klíčové připomínat základní lidské hodnoty. Proto se naše aktivity soustředí na předávání východních pohledů na realitu každodenního života a technik práce s myslí, které jsou přizpůsobené potřebám středoevropských obyvatel."
Vlasta a Petr Hodanovi
„…nic není náhoda…“ S tímhle pochopením jsem se možná už narodila, ale až díky Dharmě-Buddhovu učení, Lamům-učitelům a ze všeho nejvíc díky Sherabu Gyaltsen Rinpočhemu dostalo mnohem větší rozměr. Důkazy pro toto pochopení pak odkrýval každý další krok.
A ty kroky nás – tedy mě společně s manželem Petrem - dovedly k neuvěřitelně silnému okamžiku, který navždy změnil naše životy.
Téměř ve stejné chvíli jsme se oba „karmicky spojili“ s Rinpočhem, jen každý z podnětu jiné výzvy. Petr byl požádán o pomoc s vyřízením víza pro jednoho lamu z východu, který měl tehdy přijet poprvé učit do Evropy. Já jsem se potkala s člověkem, který nabízel, že přenechá nadaci starající se o děti v Nepálu někomu, kdo má děti rád a je trošku organizační typ. Nadaci zaštiťoval v místech jejího působení „na Východě“ jeden vysoce realizovaný lama.
S manželem jsme se každý zvlášť ujali těchto výzev a nových úkolů velmi zodpovědně. Když jsme pak záhy zjistili, že jsme tím začali „pracovat“ oba pro téhož lamu z východu, Sheraba Gyaltsen Rinpočheho – nebylo pochyb, že to není náhoda!
Oba úkoly se povedly. Rinpočhe dostal vízum a mně se splnil sen – měla jsem „svoji nadaci“.
Náš život dostal úplně jiný rozměr. Cítili jsme, že vše, co od této chvíle budeme dělat, bude vždy spojené s tímto lamou, s Východem – a s Buddhismem.
Východ… Celá východní filozofie nás velmi přitahovala. Začali jsme hledat informace, číst, naslouchat, navštěvovat přednášky učitelů, kteří zprostředkovávali fascinující učení o svobodě a radosti, jež je nejniternější podstatou každé živé bytosti. A oba jsme zjišťovali, že postupně, krok za krokem, se nám dostávají odpovědi na všechny naše dosavadní otázky.
Ve stejný čas, kdy jsme tak hledali sami sebe, objevovali dokonalost a potenciál lidské mysli, učili se o příčině a následku a uvědomovali si karmu, jsme zároveň začali přivádět k životu nadační fond Nala a hledali další nadšence, kteří by se k nám přidali. Zjišťovali jsme informace o Nepálu, jeho hlavním městě Káthmándů, a seznamovali se tak s překážkami, které musejí tamní obyvatelé zažívat a čelit jim. Viděli jsme najednou, o kolik je život u nás v Evropě snazší, a to v mnoha ohledech a směrech. Nepál sice poskytuje bezplatnou školní docházku, ale pro mnohé děti je stejně stále nedostupná – vždyť rodiče nejsou často schopni zajistit pro děti ani základní školní pomůcky nebo je do té školy jen dopravit. Ony pak často zůstávají na ulici, žebrají a v důsledku zůstávají negramotné. Klášterní školy pod vedením realizovaných lamů jsou často pro takové děti poslední šancí… Ale my už dnes víme, že zároveň tou šancí nejlepší. V klášteře dostanou zázemí, jídlo, vzdělání - a hlavně Dharmu, Buddhovo učení, které je v této zemi velmi váženo a zajistí jim lepší, smysluplnější život.
Naše touha pomoci a přispět se zvolna projasňovala v konkrétní vizi a vedla naše kroky v roce 2012 na místo, které se pak postupem času stalo pro nás druhým domovem ... k těm dětem, kterým jsme si přáli pomoci a klášterní škole, kterou jsme chtěli podpořit … A hlavně jsme se tehdy těšili, že potkáme zase toho dokonalého lamu a člověka - Sheraba Gyaltsen Rinpočheho!
Na první návštěvu si pamatuji opravdu do všech detailů. Směs pocitů, emocí, které tu na mě čekaly… to bylo zajímavé - od prvního vystoupení v Káthmándů na letišti až po závěrečný odlet domů se děla spousta zajímavých věcí…. Cosi se dá do pohybu a vy v tom proudu tak nějak cítíte a víte, že se tím začíná psát váš nový, jiný životní příběh…
Na letišti nás tehdy přivítala krásná mniška, Ani Tenzin, která dnes už neodmyslitelně patří k východní rodině naší Naly …
Tehdy nám dala čas jen na ubytování a krátký oddech a pak jsme rovnou vyrazili za dětmi… Při procházení uličkami Káthmándů jsem se snažila koncentrovat na zklidnění mnoha myšlenek i tlukoucího srdce. Pořád se mi hlavou honily ty myšlenky na děti, na to, jak to tam asi bude vypadat…. „Hlavně“, říkala jsem si, „nesmíš brečet..., nesmíš udělat ostudu, budeš silná…“. Měla jsem strach. Strach, že když uvidím ty smutné, trpící děti, jak jsem je vídala už v rámci mé praxe v českých dětských domovech a ústavech, že to prostě nevydržím a opravdu propuknu v pláč…
Ani Tenzin nám ještě cestou stihla vylíčit, že děti, kterých se klášter ujal, teď bydlí ve starém vybydleném domě, bývalém domově důchodců, kam se jich vejde nejvýš 80, a že podmínky nejsou úplně dobré.
A přidala ještě jednu informaci, zásadní pro všechnu naši budoucí aktivitu: že nedaleko Káthmándů, v horách, Rinpočhe začal přípravu a stavbu nového kláštera a klášterní školy - s budoucí kapacitou 150 dětí, kam je poté chce přestěhovat.
To už jsme pomalu přicházeli k bráně do zahrady, kde byla tehdejší klášterní škola umístěná. Stanuli jsme na prostranství před budovou… chvilku jsme čekali, co se bude dít… já měla srdce v krku …. a náhle ze všech dveří, ze všech koutů, prostě odevšad vyběhlo neskutečné množství různě starých dětí s takovou radostí a jiskrami v očích, že z těch mých opravdu vyhrkly slzy … slzy štěstí ... V prostoru byla cítit taková radost, že se to skoro nedalo udýchat … celý ten „domeček z karet“ mých dosavadních pocitů a myšlenek se naráz rozpadl ... a já věděla, že jsem tam, kde mám být.
Začalo seznamování s dětmi (jména se nedala zapamatovat, spoléhala jsem na svou vizuální paměť), předávání dárků, které jsme přivezli… procházení všech prostor budovy, které ty děti po spoustu let říkaly domov … ale mně to jako domov vůbec nepřipadalo. Podmínky byly opravdu hodně hluboko pod průměrem našeho životního stylu. Ten ohromný rozpor mezi krásou, přirozeností a radostí v dětských očích, neuvěřitelným zájmem o nás velké bílé lidi z daleka - a tím reálným fyzickým místem v centru města Káthmándů, kde jsme se ocitli, se mi zarýval stále hlouběji, až do všech buněk mého těla.
Mlčky a s dojetím jsme se na sebe s manželem dívali a věděli jsme , že jsme právě oba zachytli v prostoru tu stejnou jasnou myšlenku, ideu, či pokyn…pomůžeme těmto unudleným dětem…vytvoříme jim lepší podmínky pro život, studování…uděláme vše proto, aby se rychle dostavěl nový klášter…nové bydlení pro tyhle prcky.
S touto myšlenkou jsme uléhali a ještě dlouho do noci mluvili o našich prožitcích a pocitech. A vymýšleli, jak to všechno uděláme. Oba jsme cítili nesmírnou důvěru – a vůbec žádné pochybnosti, že by se to snad nepovedlo.
Ani spánek nám tuto myšlenku nevyhnal z mysli a ráno jsme měli jasný plán…nejprve se potkat s Šerabem Gjalcchenem Rinpočhem, zjistit v jakém stádiu projekt je, eventuálně se zajet podívat přímo na stavbu a vše zdokumentovat, abychom po návratu do ČR mohli začít jednat.
Vše se podařilo. Domů jsme letěli s množstvím nafoceného materiálu, s nárysy projektů celé stavby kláštera a s požehnáním od Rinpočheho. A hlavně s otevřeným srdcem…
Autor textu: Vlasta Hodanová, zakladatelka NALA nadačního fondu